BÁCHORKY

blog s příběhy

BÁCHORKY

blog s příběhy

MARIE

 

Je horko. Jdu po chodníku a cítím teply letní vítr. Listí na stromech šumí a sem tam prolétne vzduchem křičící pták. Ten zvuk připomíná spíše krákání. Pronikavý, syrový a nenadálý. Rozřízne tetelivý horký vzduch jako břitva. Hlavou mi běží myšleny na teplá letní rána, kdy jsem se probouzela na sídlišti v paneláku u svého tehdejšího přítele. Tam jsem poprvé zavnímala jejich „zpěv“. Nevím co je to za ptáky, slýchávala jsem je také z parku, když jsem sedávala u nemocné babičky na plicním oddělení. Byla jsem mladá a tehdejší situace pro mě nebyla jednoduchá. Chodívala jsem tam plná obav a úzkosti, k návštěvám jsem se přemáhala. Jediné, čím jsem si byla jistá, že je důležité tam prostě BÝT. A mohla jsem před tím zavřít oči. Nechat návštěvy jen na otci a ostatních příbuzných. Bylo to dilema. Nakonec jsem se ale rozhodla, že budu statečná a postavím se k tomu čelem. Rozhodující byl pro mě fakt, že jsem to pouze JÁ, kdo má možnost volby. Babička ji neměla a to rozhodlo. Při návštěvách jsem bývala dost bezradná. Sevřená ve zvláštní křeči jsem se zmohla jen na hlásání falešných nadějí. Babička věděla stejně jako já, že se její život pomalu chýlí ke konci. Jenže já nevěděla jak zmírnit její obavy a netroufala si o jejím stavu mluvit. Návštěvy nebyly dlouhé, a když jsem odcházela tak se mi ulevilo. Bylo mi jasné, že to není to pravé. Také jsem si uvědomila, že takové situace v mém životě ještě nastanou. Moje cesta poznání pokračovala. 

Procházím širokými prosklenými dveřmi s nápisem Léčebna dlouhodobě nemocných. V sesterně nikdo není. Zvoním na vedlejší vchod uzavřeného kožního oddělení. Sestřička bere telefon, volá kolegyním a posílá mě na pokoj číslo 8. S obavou, ale jistě klepu krátce na dveře a vcházím. Pomalu přistupuji k lůžku Marie, která si mě na okamžik plete se sestřičkou. Pohlédnu ji do očí, usměju se a pošeptám své jméno. Následuje objetí a nefalšovaná, oboustranná radost. Marie pláče dojetím a já opětuji opatrným a pevným stiskem jejích suchých dlaní.

Jsem z malého města. Marii jsem potkávala od dětství. Máma si s ní povídala a já jsem neposedně asistovala. Později, když jsem chodívala kolem jejího domku, často pracovala na zahrádce. Někdy jsem se zastavila a klábosily jsme spolu přes plot. Byla ke mně vždycky milá. Nevšímala si, že jsem ustrojená jako hastroš, protože se mnou mlátí puberta. Mluvila pokaždé se zájmem a usmívala se. Vzpomínám na ty chvíle ráda. Když se mi narodily děti, poslala mi pro ně háčkované botky. Jednou jsem jí navštívila s albem a na verandě jsme prohlížely fotky z mé svatby.

„Barunko, tebe bych tady vůbec nečekala, to si mi udělala strašnou radost! Koukej se, co tady mám!“ Vyhrnuje košili a ukazuje velký růžový nádor na prsu. Kůže se leskne a vypadá to, jakoby pod ní měla schovanou brokolici. „Bolí vás to?“ povídám a stahuji košilku zpět dolů. „Ani ne, jen když mě nějaká sestra špatně vezme.“ Držíme se za ruce. Opírám se o kovové, oloupané zábradlí nemocniční postele a přitom pozoruju její vlasy. Barva odrůstá a široké,bílé pěšinky svítí. Pomalu sundávám mokrý kapesník z jejího čela. „Namočím vám ho, už skoro nechladí.“ Usměju se. „To víš holka, představ si, mám to už i v hlavě“, povídá smutně a klepe si ukazováčkem na temeno. „Musím si ji chladit. To je pro mozek dobře, viď?“ Souhlasně přikyvuju a jdu k umyvadlu namočit kapesník. Provětrám ho, aby byl pořádně studený, a rozprostírám na její vrásčité čelo. „Jooo, to je příjemný! Už byl opravdu teplej. Něco ti řeknu…“, šeptá. „Já se tady i modlím, aby si mě ten nahoře vzal a nenechal mě dlouho trpět. Nikdy jsem nebyla takhle v nemocnici, neuměla jsem si představit, jak je to hrozný.“ Přikyvuji a rozumím. Taky si to totiž nedokážu představit. „Víš, koukám tady na tu zeď a představuju si ty moje kluky. Doufám, že mě tam nahoře vezmou do party.“ Sklopí zrak a z jejího hlasu cítím stud, možná výčitky, že takhle mluví. O tom se přeci nemluví. „Zase bude dobře, až se uzdravíš, budeme dělat to a tamto“…… slyším sama sebe na plicním oddělení. Zahledím se do Mariiných očí a vybavuje se mi stejně pronikavý pohled mojí babičky. Pohladím stařenku po tváři a vážně kývnu. „Maruško, jsem si jistá, že vás vezmou do party.“ Vděčně se usměje a otře hřbetem ruky zvlhlé oči.

Z chodby slyším hlasy. „Osmičku nech nakonec, má tam návštěvu!“ Je ticho… vzápětí zarachotí chodbou kolečka nemocničního vozíku.

Marie špatně slyší. Nechávám ji povídat, naslouchání jí zmáhá. Vzpomíná. Vypráví a já pozorně poslouchám. Jsou to mocné a bolestné příběhy. Smrt prvního děťátka, manžela, syna a vnuka. Osudy blízkých, se kterými se musela rozloučit. „Víš, bylo toho na mě moc a byla jsem na to tak sama.“ Vzlyká. Pozoruji ji a cítím, jak v její mysli všichni znovu ožívají. Dodávají jí odvahu zvládnout samotu, strach a bezmoc, jenž jí v těžkých chvílích tíží. „Maruško, vše je tak jak má být. Věřte, že každý z nás jednou bude prožívat úplně to samé“. „Já vím, já vím, děvenko.“ Cítím vděk a pokoru, že mohu naslouchat. Přesně to jsem chtěla. Mluví otevřeně a jasně. Chci jen poskytnout upřímný soucit, vzájemnost a pochopení.

„Marie, jste moc statečná.“ „Ale jdi! Mám výčitky, že jsem se nenechala operovat. Vidíš, pořád to roste. Bála jsem se tý narkózy, že se už neprobudím.“ Odmítavě kývám. „Rozhodla jste se správně, vím to“, říkám s přesvědčením. „Myslím, že bych to na Vašem místě udělala stejně.“

A zase ten vozík. Otevírají se dveře a sestra přináší toustový chléb a pomazánku. Ovladačem sklopí opěradlo postele rychlostí blesku. Na okamžik se zarazím. Marie zamrká. “Chcete k tomu mlíko?“ vyhrkne sestra. „Co říkáte?“ Sestra opakuje otázku. „Marie špatně slyší, má naslouchátko“, povídám sestře klidně. „Aha“. „Dejte jí prosím to mlíko“. Sestra odchází a Marie uždibuje kousky toustu a namáčí v mléce. „Koukej, takhle to jím“, ukazuje. „Je to moc dobrý, dala bych si ještě trochu mlíka.“ Beru hrnek a vcházím přes chodbu do sesterny. Koukají tam na telku, nohy na stole. Když vejdu, rychle vstávají. „Klidně seďte, můžu ještě trochu mléka?“ „No to nejde, máme ho na večer, na bramborovou kaši.“ Poděkuji a odcházím zpět na osmičku. Automaticky plaším z hlavy nadávky na účet sester. Vím, že některé věci nemůžu změnit a nehodlám se s nimi zabývat. Nejsou v tu chvíli důležité. „Nedá se nic dělat, mlíko už není.“ Šklebím se na osmičce. „Přinesu Vám kafe, co vy na to?“ Marie se zaraduje. „Tak jo! Dáme si kafe.“ Vyjdu do chodby k automatu a mrzí mě, že už budu muset jít.

„Maruško, já půjdu. Jdeme s dětmi na koně a už na mě doma čekají.“ „Samozřejmě utíkej, jsem ti tak vděčná, že si za mnou přišla. Mám takovou radost, že budu dneska dobře usínat.“ Beru její hlavu do dlaní a loučím se polibkem. Na chvilku přitisknu své čelo na její. „To je moc dobře, proto jsem za Vámi přišla.“ Zamávám od dveří a klidně odcházím. Nic uvnitř mě nesvírá. Cítím dokonce radost a štěstí. Učím se chápat koloběh života a jsem za to vděčná. Stačí přitom tak málo. Prostě tam být.