BÁCHORKY

blog s příběhy

BÁCHORKY

blog s příběhy

DĚTI PATŘÍ ŽIVOTU

 

Srdce mi tluče. Jeho údery jakoby vycházely z břicha. Jsem soustředěná na cíl, jsem terminátor. Rozhlížím se v šeru a zamířím k nejbližšímu stolu v kempu. Skloním se, opřu dlaněmi o stůl a civím nějaké paní zblízka do tváře. „Kde jsou tady stany?“ ptám se jak policajt. Ona bez váhání ukazuje cestu. Je teplá letní noc. Okrajově vnímám hlahol a hudbu. Cítím vodu, bahno a smrad ze záchodků. V duchu si dokola opakuju svůj záměr „Jdi a jednej“, s přesvědčením neprohlubovat problém.

Před dvěma hodinami zazvonil telefon. Z Davidova hlasu je cítit pořádná dávka alkoholu. Trochu větší než včera. Hovor uzavírá toporným vtípkem. Tyhle fóry dost těžce nesu. Tak napouštím vanu, lehám si do horké vody, ale nedokážu se uklidnit. Volat mu nemůžu, má přepojený telefon. Tak píšu sms: Davide, to piti pro mě zacina byt problem, kterej nedokazu prejit. Uz ani to, že mas na starost deti, te nezastavi. Bojim se o ne. Je mi smutno. Kde jste? Ležím ve vodě snad ještě hodinu. Pak volám Jirkovi. „Eva, Eva, Eva…nazdááár!!!!“, vítá mě srdečně. „Ahoj, můžu mluvit s Davidem? Má přepojenej telefon.“ „Haha, tys to chtěla, tys to chtěla….!!!!“, směje se a předává telefon Davidovi, který mumlá, že tenhle rozhovor není dobrej nápad. Pořádně mu nerozumím. „Hele, máme se výborně, otcové se staraj o děti, všechno pohodička!!“ Bere si slovo zpátky Jirka. „A kde vlastně jste?“ říkám už s podlým záměrem. „Jsme tady…..v kempu Pískovna!! Eva, Eva, Eva!!!!!“ „Díky, tak ahoj a mějte se“, zavěsím.

„Vyskoč z vany a jeď do Krumlova“, vystřelí můj mozek nesmlouvavou informaci.….Navigace mě zaskočí, protože ukazuje 260km do cíle. To je kurva moc! Hodím na sebe pláťáky, triko a džísku. Nakládám psa, je 19:53. Nervózní zastavuju v nacpané kavárně u našich. Psa vysadím na zahradě a tahám mámu z konverzace s hosty. Jdeme na dvůr. „David je opilej, je to zlý.“ Vyhrknu na mámu. „Musím pro děti do Krumlova.“ Máma kouká, myslela si, že jdu na cigáro, jako obvykle. Přejede si hřbetem ruky přes čelo a podívá se na mě. „Ach jo, ten David je hroznej vůl!“ Prohodí smutně. „Je to blbost, myslíš?“ ujišťuju se. „Ne, asi bych jela taky.“

“No, tak to nevim! V kempu je přes 400 lidí a takovejch skupin tady je!”, říká otráveně do telefonu kempová recepční. Poděkuju a zavěsím. Hlavou mi proletí myšlenka na GDPR. I kdyby čistě náhodou věděla, nemůže mi takové informace podávat. Prostě jsem se chtěla ujistit, že jedu správně. To nevyšlo. Poslouchám nahlas rádio, hudba přímo řve. Hity 80-90. let. Prudce brzdím. Lahev se zbytkem čaje z rána, padá ze sedačky. Zašmátrám dolů na podlážku. Bunda a tuňákový toasty z benzínky durch. Jedu dál, stejně byly hnusný. Přemýšlím o zítřejším výletu do Ostravy na Colours. Měla jsem tušení, že nikam nepojedu. Bála jsem se, že ráno zaspím a prošvihnu vlak. Dámská jízda na festival, plánovaná dva měsíce a hovno. Dlouho to neřeším, jen nezapomenout napsat Ole.

Pozoruju navigaci. Kilometry do cíle postupně ubývají. Konečně odbočuju na Pískovnu. Projíždím kolem recepce. Pán s plešatou hlavou položenou v pažích na umělohmotném ubrusu spí. Je bos. Nad ním visí rozžhavená žárovka a tetelí se můry. Nedopitý půlitr s pivem vedle narůžovělé hlavy. „Fuj.“ Říkám si v duchu. Projdu kolem záchodků se sprchami. Míjím několik lidí. Pomotávají se a zvysoka našlapují. Krky omotané mikinami nebo ručníky. Mám pocit, že jdu jediná rovně a v čistém oblečení (džíska zůstala v autě). Muzika hraje z více míst a melodie se navzájem tlučou. Tepe mi v břiše a na spáncích, a už minimálně 2 hodiny potřebuju čůrat. Zapínám baterku na telefonu. Je 23:08. Vidím nafukovací lodě. V šeru připomínají tlusté mrtvé ryby narovnané v řadě. Před nimi čouhá ze stanu můj oranžový spacák. Vlezu tam. Maruška i Boris spí. Na chvilku se mi uleví. Ještě je ale nevzbudím. Najdu jejich boty poházené v předsíňce a srovnám je do řady. Skenuju oblečení. Tepláky, trika, ponožky… Maruška má zapletené copy ještě z domova. Je to dobrý.

Překotně přemýšlím co teď. Snažím se uklidnit a napadá mě, že si lehnu k dětem a pojedu zpátkyaž ráno. Ne. To bych nedala. Vykouknu ven ze stanu. Kousek od něj je bar, kde se tančí a hlaholí. Hledám Davida. Nikde není. Rozpoznávám známé hlasy ostatních. Narovnám se a chvíli soustředěně pozoruju hemžící se postavy. Kousek od baru se někdo kymácí. Dopředu, dozadu, stěží vyrovnává balanc… Je to David s kšiltovkou na hlavě! Čůrá na zem, bradu přitisknutou k hrudi, aby udržel rovnováhu. Jdu k němu a není mi dobře. Položím mu ruku na rameno. Zvedne hlavu: „Ty vole, Evo! Seš to ty? Tys sem fakt dojela?!“, mumlá a přitom mžourá přes kšilt. „Odvážím děti domů, tak abys je nehledal.“ Říkám tónem učitelky z prvního stupně, aby mi dobře rozuměl. Pak se otočím a jdu svižně zpět do stanu. „Ty vole, Eva, Eva!!“, slyším z dálky. Budím děti a vydávám jasné pokyny k odjezdu. Naštěstí se mnou oba ochotně odcházejí do auta. Rozespalí, krokem zombíků. Otáčím se se spacákem na rameni. Nikdo za mnou nejde, nikdo nic nedělá, ani si mě nevšimli. Sklopím přední sedadlo, přikrývám Borise spacákem, Maruška leží vzadu přikrytá osuškou pro psa. Startuju a jedeme. Letmo kouknu na pána s červenou hlavou. Pořád spí. Noha na plynu mi vibruje nervozitou, jako bych byla na baterku – terminátor. Napadne mě, že s dětmi v autě nemůžu pouštět nahlas hity ani kouřit. Představa 260km bez dětských sedaček po dálnici mě ale paradoxně zklidňuje. Musím se soustředit na cestu tak žádné rozptylování.

V Krumlově brzdím na autobusové zastávce a pro sychr píšu Davidovi sms, že jsem odvezla děti, aby je nehledal. Pak rychle nacvakám další zprávu. Oli, vezu deti z Krumlova. David na slupky, nemoh ani mluvit. Nedokazala jsem to prekonat a jela pro ne. Zítra zustavam doma. Pořád si nejsem jistá, že David vnímal co se stalo tak volám ještě Jirkovi. „Ahoj Evo, tady Petr! Pamatuješ si mě?“ Ozve se milý a krotký hlas. „To je škoda, že je odvážíš. Starší holky se tady o ně vždycky staraj.“ „Tak budou mít o dvě děti na starost míň“, říkám. Snaží se mi ještě něco vysvětlovat. „Nechci o tom mluvit, zlobím se.“ Dodávám. Předává mi Jirku. „Evo!, co to je za hrot, co to je za hrot?!“ hřmí mi telefon u ucha. Smutně a stručně vysvětlím situaci, i přesto, že je to zbytečný. „Budu končit, ahoj.“ Zavěsím a připadám si jako únosce dětí. Za okamžik zavrní od sms od Jirky: Evo, to bylo moc :-/. Odpovídám, že jeho pohled mu nemůžu vyvrátit, stejně jako on můj. Že Davidovo pití mě trápí už několik let a taky mě netěší, co se stalo. Ola odepisuje vzápětí. I když se se mnou dvakrát nesere, vím, že to myslí vždycky dobře. Teď jen dojet v pořádku domů.

„Evi, já večer ve stanu brčela a chtěla jsem, abys tam byla.“ Povídá Maruška. „Táta byl hodně opilej a málem upad, ale jeden pán ho chytil. Nelíbilo se mi to. A na lodi pili tákhle velkej rum“, máchá rukama. „Evi?“ „No?“ „Táta mi dal pět set korun a já si moch koupit k jídlu co jsem chtěl! Ale zlobím se na něj, fakt! Že pije hodně alkohol, to nemá takhle dělat!“ „Já vím, na vodě se to někdy stává. Není to správně, ale nemusíte se na tátu zlobit. Já jsem vás tam nechtěla nechat, protože by se o vás nemohl starat, kdybyste něco potřebovali, víte?“ „No, ale já bych to sám už zvládnul.“ Odpoví Boris odhodlaně. „Já ne“, vzápětí na to upřímně Maruška. „Nechtěla jsem, aby mi ta holka četla pohádku. Řekli jsme jí, ať jde pryč, že usneme sami a pak jsem brčela.“

Těším se domů. Je 02:14. Parkujeme před barákem. Hodím děti do postele, jdu na terasu a kouřím. Přemýšlím nad tím, že tentokrát se vyseru na odplatu. Nebudu Davidovi nic vyčítat ani dělat scény a stěhovat se k rodičům. Je dospělý, je to táta. Roky jsem prosila, aby takhle nepil. Dávala mu ultimáta a někdy balila kufry, hubu plnou výčitek. Když nepil kvůli mně, měla jsem radost. Až teď si uvědomuju faleš těch pocitů. Nátlak není řešení. Děti spí. Představuju si, že se to stalo někomu jinému a snažím se neidentifikovat s těmi pocity, jako jsem to dělala. Nezlobím se a nečekám na omluvy. Výčitkami, výhružkami a pláčem se nikam neposuneme. Je mi dobře a mám pocit příjemné vnitřní svobody.

Ráno koukám z okna na starý strom a nechce se mi vstávat. Moje nejoblíbenější třešeň. Je krásná. Znám každou její větev. Máma píše sms abychom přišli na oběd. Svítí sluníčko a v posteli si povídáme s Maruškou a Borisem. Mají tyhle chvilky rádi stejně jako já. Všechno je tolik zajímá. Vysvětluju jim moje noční pocity z terasy. Vehementně reagují a přitom se snaží neskákat si vzájemně do řeči. „Děti, nikdo nikomu nepatří“, říkám. „Ani vy nám s tatínkem nepatříte. Narodily jste se a my vás vychováváme, jak nejlíp dovedeme. Jednou z vás budou samostatní dospělí, kteří si se vším dokážou poradit.“ „Co to je za blbost?“ Nevěřícně kýve hlavou Boris. „A víte, komu patří děti?“ ptám se. Maruška se na mě povídá a pohotově hlásí: „No přece životu!“ Chvíli na ní nevěřícně čumím. Odkláním zrak, protože se mi do očí navalilo pár slz. Maruška mě bere za hlavu. Otáčí můj obličej k sobě a dívá se mi do očí. „Asi jsem to řekla blbě, viď mami?“ Polknu, usměju se a říkám: „Ne, řekla si to krásně. Ani tomu nemůžu věřit! Ano, děti patří ŽIVOTU!“ řeknu vesele. V tu ránu na mě oba skočí a chvilku se objímáme. Je nám hezky. „Kdo si dá krupicajdu?“, vyhrknu. „Já, já!!“, řvou oba. „Tak jdeme na to.“

Evi, čumím tady na vodu a jsem na sebe nasranej. Blikne mi na telefonu další den. Já tentokrát nejsem, říkám si v duchu. Projede mi hlavou, že je to hezkej námět na příběh.