BÁCHORKY

blog s příběhy

BÁCHORKY

blog s příběhy

ZNÁME SE CELÉ VĚKY

 

Je léto. Sedím u babičky v zadní zahradě plné ovocných stromů. Pozoruji oblohu a přemýšlím. Je mi 6 let. Napadá mě, že umřu. Moji blízcí a všechno živé na celém světě taky. Těm pocitům nedokážu vůbec rozumět. Má hlava je nepřijímá. Svět je krutý a zlý. Plaším myšlenky, lezu na jabloň a cpu se slaďoučkými jablky.

Maruška, silná dívka v první třídě. Spolužáci ji ubližují. Musím ji před těmi hajzly bránit. Jsem na ní hodná, povídáme si a slavím s ní narozeniny. Už je to 30 let. Občas se potkáváme. Její svět je jiný než můj. Je unavená, nemocná a chudá. Ráda ji vidím, vítá mě vždy s otevřenou náručí a já mám radost, že jsem se k ní chovala dobře.

Gymnázium. Zachraňuji toulavé a týrané psy. V televizi dávají dokument o krutém vybíjení tuleňů. Hroutí se mi svět, o samotě doma pláču. Píšu Jakubovi Patočkovi, vydavateli časopisu Poslední Generace. Něco přeci musíme udělat! Zase se uzavírám do sebe nad krutostí světa. Sestřenice mi na přání holí hlavu strojkem. Nechce se mi jíst, prožívám vnitřní bolest, jsem vychrtlá a chodím v černém. Táta mi domlouvá, není to nic platné a ubrečená ječím: „Nechápu, že můžete žrát tuňáky! Viděl si, jak je loví? Zasekávají do nich háky!“ Chci jet zachraňovat velryby. To je můj momentální smysl života. Zmítá se mnou vztek a zloba k lidem, kteří páchají takové zlo. Imponuje mi skupina anarchistů, která se bije na zábavách se skinheady. Jsem hrdá na to, že se mnou baví a dělám všechno proto, abych mohla patřit mezi ně. Cítím v sobě obrovskou odvahu a na diskotéce vystupuji proti místnímu obtloustému náckovi. Můj postoj ho rozohní a řve: „Co si o sobě myslíš, ty píčo!“ Rozebíhá se ke mně a já si v duchu říkám, ať už mi jí flákne. Po takové ráně totiž upadnu do bezvědomí. Bude to rychlé a já budu hrdina! Na poslední chvíli zasahují náhodní pozorovatelé u baru. Vyváznu bez úhony. Nenávidím nácky, jsou to svině.

Do mého života vstupují „opravdové lásky“. Připadám si dospělá. Jsem zamilovaná a pocit všemocnosti mě naplňuje do morku kostí! Rodiče odjíždějí na týden pryč a já k nám zvu svýho kluka. Miluju ho. Chodím nakupovat, poprvé peru džíny a jsem na sebe hrdá. Svět má pro mě konečně smysl a na chvíli se odpoutávám od tuleňů a velryb. Napadá mě, že kdyby se rodiče už nikdy nevrátili, nebude mi to vadit. Udělám všechno, abychom spolu zůstali až do smrti. Volám mu denně na kolej. Můj život se smrskl na telefonní budky v širokém okolí. Hromadím mince, cinkají po všech kapsách. Spojovatelka na můj pokyn vyvolává kolejním rozhlasem mého nejmilovanějšího posluchače. Opakovaně nepřichází. Bolí mě břicho, nedokážu se na nic soustředit a s nikým se nebavím. Náš vztah končí a já nechápu, jak se to mohlo stát. Přeci nemůže najít nikoho, kdo ho bude milovat víc než já. Utápím se v obrovském smutku, život se mi od základu zbortil. Nastupuje máma. Hrozí plastovým píchátkem na sázení salátů a zahajuje tvrdou taktiku: „Jestli mu ještě zavoláš, si u mě normální kráva!“ Nikdy v životě mi nic podobného neřekla! Přemýšlím o tom jak se zabít. Jsem k ničemu, prázdná a nestojím za nic. Jedeme s mámou na kafe a na nákupy. Pečuje o mě jak se dá. Začínám někde v hloubi své duše cítit sama sebe, svojí hodnotu….Dokázala jsem to. Už několik dní nevolám. Po nějaké době konečně přichází úleva a karty se obrací. Můj milý beze mě nemůže žít. Slibuje, lituje se, a když to nepomáhá, tasí trumfy: „Stejně jsem tě podváděl! Na každým prstu jsem měl deset holek!“ Kouknu na bar, kde mi nový chlapec míchá kafe a kupuje fidorku. „Já jsem tě nikdy nepovedla, měla jsem tě strašně ráda.“ Odcházím a jsem na sebe pyšná! První vlaštovka. Dodnes si pamatuji to telefonní číslo na kolej. Vrylo se už navždy do mé paměti.

Narodil se mi Oskar a na Haiti je velké zemětřesení. Ambice zachraňovat zvířata v cizině ustoupily. Pochopila jsem, že daleko prospěšnější budou malé skutky v mém okolí. Bydlí s námi Šimon. Nalezené tříbarevné kotě. Venku je mínus 17 stupňů a já už dvě hodiny lítám po městě s kočárkem a pohazuji na zem kousky syrové zvěřiny. Neohlížím se. Cítím za sebou tiché kroky promrzlého a vychrtlého psa. Otevírám vrata průjezdu do zahrady a schovávám se za roh i s kočárem. Oběhnu dům zvenčí a zavřu vrata. Dva dny o psu nevím, zalézá vyděšený k smrti do všech koutů. Oskar má z výletu slušnou angínu. Psa si nechávám a mám velkou radost. Je boží! Na Haiti vyprošťují polomrtvé lidi a já po letech propadám známé bezmoci. Malé skutky už zase nestačí. Oskar je malý a představuji si ho v troskách. Jsem přesvědčená, že kdybych ho neměla, okamžitě tam odjíždím pomáhat.

Máma má migrény. Nemůžu kvůli tomu jíst, utápím se v lítosti a bezmoci. Nespím, protože ona taky nemůže. Trvá to léta. Postupem času přicházím na to, že lítost je celkem na hovno. Uzavírám s mámou dohodu. „Když ode mne budeš potřebovat pomoc, prosím řekni si a já přijdu“. Petra souhlasí a já na oplátku slibuju, že se nebudu během jejích záchvatů psychicky huntovat.

Mám druhé dítě. Moje babička umírá a celá rodina je péčí o ní už vyčerpaná. Poprvé v životě na mámu řvu. Bráním babičku. Za žádnou cenu jim nedovolím šoupnout ji do ústavu. Zase ta smrt. Mám z ní pořád ochromující strach. Ze zoufalství podstupuji sezení s kinezioložkou. Chci pomoci se vztahem s mámou, umírající babičkou se zvláštním chováním svého syna a nevím s čím ještě! Pomohlo to. Smrt vyhrává. Zajímám se o ní, zahazuji postupně největší obavy, čtu knihy a zásadně měním postoj. Navštěvuju babičku v ústavu, doprovázíme jí až do posledního dechu. Krása. Prožívám tu situaci vědomě, neuhýbám. Když sem s ní, kotvím se ve svém těle. Sahám si na své možnosti a otevírá se mi nový obzor. Chápu, že mohu být prospěšná, jen když budu umět pracovat sama se sebou. Další vlaštovka. Objevuji své vlastní hodnoty.

Roky plynou a já jdu kupředu. Nelžu, jsem upřímná k okolí a snažím se být i sama k sobě. Rozkrývám pomalu podstatu věcí a přestávám se zlobit. Křik a nadávky rozezleneho kolemjdoucího kvůli špatně zaparkovanému autu se ode mě odráží a necítím vůči němu žádnou zlobu. Naopak, se ve mně rozlévá zvláštní pochopení. Svět se mi pomalu mění pod rukama. Svou energii dávám tam, kam chci já. Přestávám se stydět. Umím vyseknout poklonu komukoliv, kdo mě zaujme a je mi jedno, že se třeba ztrapním. Roste ve mně respekt k dětem a ke svému muži. Už na ně skoro nekřičím. Miluji své rodiče, tchýni. Dávám peníze bezdomovci a dívám se hluboko do jeho očí. Pohladím ho po rameni, protože cítím, jak jsme se na okamžik vnitřně propojili. Pocit sounáležitosti narůstá a halím do něj celý svět. Je to silné! Dovoluji si plakat… Něco mě ovládá. Vím, že jdu správným směrem. Ale proč? Kde je cíl? Co vlastně kurva objevuju?

Sedíme na zápraží vesnické chalupy s Helenou Grout. Vidíme se jednou za rok a jsem za setkání s ní vždycky vděčná. Je mi s ní tak dobře. Kouříme a já jí povídám o svých objevech a pocitech. Pak jde do auta a přináší mi tlustou knihu. ZNÁME SE CELÉ VĚKY… „Napsala jí moje kamarádka, Andrea Homolová“. „Tu neznám“. V duchu si říkám, Helena je fajn, ta kniha bude taky dobrá. „Děkuju, ráda si jí od tebe koupím.“

Za par dní stojím před zrcadlem, dívám se sama sobě do uplakaných očí a rozlévá se ve mně obrovská láska. Láska a úcta sama k sobě, o jejíž velikosti a síle jsem doposud neměla ani tušení. Strana 233 popisující pátou dimenzi lidského vědomí mě doslova rozsekala na kusy a já se sotva držím na nohou. V tu chvíli pro mě přestal existovat okolní svět. Nekonečný a všemocný vesmír se rozprostřel jenom ve mně. JÁ! Celý život plná pochyb a výčitek. Bylo to jako prozření. Díky této tlusté knize, ze které jsem namátkou přečetla pouze několik kapitol, se dostávám k pomyslnému cíli mé dlouhé cesty. Je to jako pevný kruh, který se přirozeně uzavřel. Bezmoc v babiččině zahradě se propojila s mýma uplakanýma očima v zrcadle. Konce mého kruhu do sebe zaklaply omračující silou, která ve mně i po několika dnech stále doznívá. Už ho nikdo a nic nerozpojí. To co bylo mezi tím, je moje obrovské bohatství, kterému vděčím za to, že jsem měla možnost najít sama sebe ve svém nejhlubším nitru. Lépe to slovy vyjádřit nedokážu. Zbývá už jen, DĚKUJI Andreo, děkuji Heleno.

 

zpět