BÁCHORKY

blog s příběhy

BÁCHORKY

blog s příběhy

Koupaliště

Městské koupaliště. Divný, když je v údolí a kolem les. Stromy voní. Koupaliště lemuje jedna miniaturní chatka vedle druhé. Hrají všemi barvami. Sem tam je cítit olej na opalování. Mám tu spicha se svým klukem. Je mi čtrnáct. Spěchám po hranatých, omlácených dlaždicích od kasy k místu, kde spolu sedáváme. Už jsem se nemohla dočkat. Naši ne a ne odjet od babičky. Mám zpoždění, domluva byla ve 13h a jsou skoro dvě! Čumím na osušky rozložené v uválené a povadlé trávě. Jsem na místě, hurá! Bílé tenisky Puma, srovnané v lajně u známé modré osušky. Tyhle boty má jenom můj kluk, nikdo jiný z celého města! Zírám na ně s obdivem a přitom periferně zmerčím okraj dalšího ručníku hned vedle. U něj dívčí boty. Myšlenka na to, že je tady Petr s nějakou holkou mi je úplně cizí. „Ty vole, někdo má stejný boty“, říkám si v duchu. Když k tomu ale přidám i ručník, vyhodnotí moje hlava lehké podezření, které si ale vůbec nehodlám připustit.

Je mi třicet jedna. Cesta z Šumavy se proměnila v peklo. Nadávám a napjatá situace běží podle známého scénáře. Boris se vzteká na zadním sedadle a nic nepomáhá. Jsem z toho nervózní. Denně vstávám před šestou a roli matky těžce snáším. Navíc mi seklo za krkem. Podpora, kterou automaticky očekávám ze strany manžela je v nedohlednu. Jedeme už dvě hodiny. Brní mě nohy tak je pokládám na palubovku. Už nemluvím. Jsem uražená. Všechno je jeho vina a spravedlnosti se nedovolám. Ticho a nervozita v autě mě pomalu vytáčí do maxima. „Zastav, vystupuju!“ Vyštěknu opovržlivě. Nic se nestane, tak za jízdy otevírám dveře auta, aby bylo zřejmé, že to myslím vážně. Auto brzdí a okamžitě vyskakuju u krajnice. Prásknu naschvál dveřmi vší silou a jdu pryč. Nic mě nezajímá, adrenalin napumpovaný do morku kostí. Auto odjíždí. Nikdo mě nepřemlouvá, ať nevyvádím a nasednu zpět…. Je mi to fuk. Nacházím se v životní etapě, kdy mi jsou důsledky takového chování u prdele. Navíc jsem na to hrdá. „Stejně se pro mě za chvíli vrátí“, namyšleně uvažuju už skoro ze zvyku. Není to poprvé. Postávám u kruháku a když se nic neděje, sednu si na obrubník.

Docela slušně pofukuje. Je září, podvečer. Začíná se smrákat a oblohou cestují podzimní šedivé mraky, které věstí chlad. Mám na sobě rifle, triko a lehkou bavlněnou mikinu na zip s modrými lampasy na rukávech. Jdu pěšky domů. David se pro mě nevrátil. Ušla jsem už tak 8 kiláků. Popotahuju a sem tam utírám vodovou nudli do rukávu. Vztek už pomalu vyprchává. Zmírnila jsem tempo. Konečně pociťuju únavu a s ní se zpomaluje i bouře uvnitř mojí hlavy. Odhodlání ale nepolevuje. Mám právo dělat si, co chci! Můj muž prostě odmítá pochopit, co mě sere, tak mu to natřu! Bolí mě nohy. Ponožky tu pouť už vzdaly a prošoupanými dírami prostupuje chlad studeného asfaltu.

Stojím u modré osušky jak zařezaná a koukám kolem. Začíná mi být pěkně úzko. Nechápu, co se děje a s obavou začínám pozorovat lidi ve vodě. Nejdříve vnímám celek a pak zaostřuju na každého zvlášť. Obrysy chlapce a dívky, kteří se drží za ruce, mě okamžitě paralyzují. V tu ránu přestávám slyšet. Smysly otupěly, jen zrak pracuje na plné obrátky. Jejich postavy jsou to jediné, co vidím jasně. Připadají mi obrovské. Vše ostatní přestává existovat. Ti dva! Pomalu vcházejí do zelené vody a vzdalují se. Prásk! Vrací se mi sluch. Šplouchání vody a křik návštěvníků koupaliště mi rve uši. Za okamžik rozpoznávám také svůj hlas. „Petře, Petře, Petřeeeeee!!!!!” Přerývaně řvu s hlavou vytrčenou dopředu z těla. Jsem sevřené v křeči a srdce tluče jako o závod.

Jdu s hlavou skloněnou. Nohy se míhají jedna vedle druhé. Nechci, aby mě poznali lidi z kolemjedoucích aut. Jejich pohledy mě i tak pěkně serou. Věděla jsem, že každou chvíli někdo zastaví a už je to tady. Přijíždějící auto brzdí a sklo okénka se sune dolů. Známá s přítelem na mě volají. Odvracím obličej a odmítavě mávám rukou. Míjíme se, beze slova jdu dál. Auto ještě chvilku stojí u krajnice a pak odjíždí. Za 15 minut zastavuje bratranec. Sbírám síly, abych vůbec mohla mluvit. Hrdlo sevřené, neprošla by ani myš. „Evo, seš to ty?“ Kývu souhlasně hlavou. Otevírá dveře a já pokorně nastupuju. Strohá konverzace mě vyčerpává. Něco žbleptám, aby se neřeklo, ale připadá mi, jakoby ze mě mluvil někdo jiný. Přijíždíme před náš dům, kde stojí brácha. Čeká na bratrance. Vyskakuju z auta, děkuju a mizím v průjezdu. Kdyby tam bratr nebyl, domů se nedostanu. Zvonek není a u sebe nemám vůbec nic – natož klíče. Jsem doma. V kamnech zatopeno. David prohodí asi dvě věty na můj účet, Boris si hraje na koberci. „Mama, mama“, ukazuje na mě. Zabouchnu se v koupelně a potopím se do horké vody. Tam už to pouštím a brečím. Nudli mám jak cikán šálu a teplé slzy se valí po vymrzlých tvářích. V duchu nadávám na Davida. Strašný, jak mi vůbec nerozumí. Klidně mě nechá čekat na kruháku bez bot, peněz a telefonu!!!!

„Aleno, Aleno!!!!!!, zavolej mi prosím Petra, je támhle, s tou holkou!“ Zoufale žádám spolužačku, která stojí ve vodě u schůdků. Volá a když se nic neděje, plave k nim. Petr se konečně otáčí a jde ke mně. Je to jako zpomalený záběr z filmu. Slow mode. Trvá věčnost, než přijde. Ještě nebrečím, ale je to na hraně. Koukám na něj shora z chodníčku. Koutky úst se křiví do podkovy, křeč v mém těle zesílila na maximum. „Měla jsem tě strašně ráda“, řeknu přidušeným a neznámým hlasem. Petr mlčí a kouká. Jeho pohled je cizí a prázdný. Marně hledám tu vřelost a laskavost, na kterou jsem byla zvyklá. Už tam nic není. Tedy pro mě ne. Nevěřím, že tohle je realita. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Je to syrové a nemilosrdně tvrdé. Jdu pryč, směr kasa. Nevím, čí jsem, kdo jsem, nevím vůbec nic… Zastavuji u elektrické rozvodny za plotem koupáku. Opírám se o ni, z ramene mi padá taška s věcmi. Skloněná koukám zblízka na své ruce a připadá mi, že nejsou moje. Brečím. Pláč se nedá zastavit. Bolí mě u srdce a bolest se rozlévá do celého těla. Cítím ji doslova v každé buňce.

„Evi? Mohla by ses u mě prosím na chvíli stavit? Chtěla bych s tebou mluvit.“ volá máma. Jdu za ní. Cestou myslím na email, který jsem dnes poslala tátovi. „Jsem dospělá a je mi jedno, co si o mě kdo myslí! I kdybych se vysrala doprostřed obýváku, je to moje věc!“ Přesně na to jsem tak zvědavá, aby mi někdo vysvětloval, co se má a nemá. Jsem na to už alergická. Je na čase, aby to pochopili oba!  Jdu, odhodlaná se s mámou poprvé v životě pořádně pohádat.  „Ta něco uvidí!“, říkám si v duchu. Přicházím k zadnímu vchodu do jejich domu. Petra otevírá dveře. „Ahoj“ prohodím ledabyle. Koukám na ní. Stojí mezi dveřmi klidně a v její tváři není ani náznak rozčilení. Možná spíš smutek a sklíčenost. Nevšímám si toho. Začnu nabroušeně drmolit připravené fráze a házet rukama sem tam. Petra jde pomalu ke mně, chytí mi rozkývané ruce a vlídně říká: „Evo, když tě vidím takhle bezradnou, je mi strašně smutno.“ Pohladí mě po tváři a mlčí. Ještě to ale nevzdávám a pokouším se o boj. „Je mi úplně jedno, co si o mě kdo myslí, budu si dělat, co chci!“ odseknu. „Já ti přece nechci říkat, co máš dělat. Máš pravdu, je to opravdu tvoje věc. Ale představ si, že by to bylo obráceně. Ty bys o mě neměla starost, když bych běhala bosa po hlavní silnici a vidělo mě půl města?“ Sklopím oči a začínám skládat zbraně. „Jo, asi měla.“ „Tak vidíš.“ Obejme mě a zašeptá: „Dáme si kafe?“ Přikyvuju a nastupuje lítost. Jsem zmatená. Čekala jsem protiútok. „Seš normální blázen, Evo! Běž si do Kosmonos pro prášky na hlavu.“ slyším Davida. Pak koukám na mámu, kávovar mele zrnka a po tvářích se mi valí slzy jako hrachy.

Ani nevím, jak jsem se dohrabala domů. Projdu obývákem a nakouknu na terasu. Zády ke mně sedí mámy kamarádka a něco vypráví. Podívám se na mámu, zaklapnu dveře se síťkou proti komárům a zhroutím se na sedačku. Máma je ve vteřině u mě. „Petr…byl na koupáku s nějakou holkou. Šli spolu do vody a drželi se za ruce.“ Pak už jen brečím. Další den mě táta veze na návštěvu k sestřence. Má na zahradě pod meruňkou postavený stan. Budu tam spát, i když se mi strašně nechce. „Určitě to trošku pomůže, uvidíš.“ Říká mi v autě táta. Sedím jak zařezaná, schoulená do sebe a nemluvím. Táta otevře kastlík a vyndá žvejky. „Chceš? Víš co, vem si je všechny“ a strčí mi do dlaně celý balení. Mluví opatrně a tiše. Takhle ho neznám. Než vylezu z auta, podívá se na mě a řekne: „Evi, ten Petr byl stejně vůl.“ Pohladí mě a jdu.

Prázdniny neutíkají, nic se mi nechce. Od šoku na koupáku uběhlo pár týdnů. Chci vidět Petra. Jet s ním na kole kolem Jizery k babičce. Když jsme šli spolu poprvé do kina, bylo to neskutečný. Krásně voněl. Ani nevím, o čem byl ten film. Cestou domů jsme koukali na oblohu. Svítilo mraky hvězd a já jsem si přála, aby to nikdy neskončilo. Šla bych s ním na konec světa. Teď jsem zalezlá v pokoji a trápím se. Pořád mám před očima tu holku. Její dlouhý, blonďatý, kudrnatý vlasy. Je z Prahy. Přijela za tetou na prázdniny. Nějaký čas nenávidím tu tetu. To ona všechno zavinila! Moje učitelka na sportovky. „Evi, tak ráda bych ti pomohla, ale nejde to. Tohle si každý v životě musí prožít sám. Věř, že vím, jak to bolí a moc mě to mrzí.“ Jenže já ho mám furt v hlavě. „Jdu za ním, mami, vzlykám.“ „Tak to ať tě ani nenapadne, nikoho nemůžeš nutit, aby tě měl rád. Nejhorší co můžeš dělat, chodit za ním a ještě takhle utrápená. Jdi ven, mezi kamarády, uleví se ti, uvidíš!“Taková blbost, říkám si. No a za pár týdnů už mastím do lesa s partou na borůvky. „Vem si s sebou aspoň ty máslový sušenky!“ Volá Petra z kuchyně. Na sušenky prdím a přistihnu se, že se těším ven a dokonce se usmívám.

„Víte co se stane, když se utrhne zvoneček?“ hlaholí Blanka na palouku v lese. „Někdo blízkej pak umře!“ Ha! Že bych si jeden taky utrhla, napadá mě letmo. Nebo možná víc, pro jistotu. Ze zamyšlení mě vytrhne křik Kuby, kterej řvě jak na lesy: „Fotr, fotr!“ a rve zvonky hlava nehlava. Hnus, říkám si. Sbírám borůvky a myslím na ty sušenky. Jsme v lese už několik hodin a mám hlad jako prase. Cestou domů, točím kyblíkem dokola, až mě bolí rameno. Je mi fajn a fascinuje mě, že se ty borůvky nevysypou. Zkouším to nejdřív rychle a pak zpomaluju, že se kyblík nahoře skoro zastaví. „Co ty s Petrem, chodíte spolu?“ Zeptá se z ničeho nic Lukáš. „Tsss, mám ho na háku“, říkám s přesvědčením a jistě, aby hlavně nikdo nepoznal, že se kvůli němu trápím. „Adéla mu dala kopačky“, pokračuje Lukáš. „Odjela do Prahy a vysrala se na něj. Ty to jako nevíš?“ Dělám, že mi to je jedno. Okamžitě mi vyschne v krku. Už nic nevnímám. Sklouznu sama do sebe a všechno zas utichne. Jako když se potopím. Slyším jen dvojité bušení v uších a v hlavě. Celým tělem se mi rozleje horko. Už chci být doma. Strašně se těším, až to řeknu mámě.

Petr přinesl plakát dalmatinů. Vypadá smutně a chce, ať jdu ven. „Když to udělal jednou, udělá to znova“, zní mi v hlavě mámin hlas. „Měla bys mít svou hrdost“. Usmívám se a prochajdu odmítám.

A pak se náhle proberu. Jsem v ložnici, uspávám děti. Chvíli mi trvá, něž se zase ukotvím ve své současné realitě. Je mi 41 a představuju si, že ze sebe ty živé vzpomínky sklepávám jako mokrý pes. Děti už dávno spí, klidně oddechují. Ležíme naskládáni jeden vedle druhého. A I když jsou ještě malé, vím s jistotou, že i k nim jednou zavítají první velké lásky. Popravdě mě z toho mrazí. Udělám, co bude v mých silách, abych je podpořila a neztratily půdu pod nohama. Vlastně se těším, že až se na mě budou zlobit, tak je obejmu. Pak pocítím úlevu, protože si uvědomím, že v tomto životě už nemusím být znovu mladá!